Podoba ticha zdarma

Vrazi a jejich oběti, milosrdná ztráta paměti a touha odpustit. Jako mnoho jiných někdejších evropských kolonií, byla i čtvrtá nejlidnatější země na světě – Indonésie – předmětem sporů, válek, politických a mocenských přetahovaných. Téměř čtvrtmiliardový národ byl ale patrně nejtěžší zkoušce vystaven v polovině šedesátých let, a vyvraždění milionu lidí neměla na svědomí žádná cizí vojska, ale domácí armáda za vydatné pomoci „uvědomělých“ civilistů. Stačilo zvolit dostatečně silná propagandistická hesla a zrůdná mašinérie se rozjela naplno. Dodnes se děti na indonéských školách učí, že největším nepřítelem státu je komunista. Dodnes se učí, že komunisté byli krutými vrahy. Dokumentarista Joshua Oppenheimer se do Indonésie vrací pravidelně. Jeho dokument Způsob zabíjení způsobil ve světě šok otevřeností, s jakou příslušníci někdejších vraždících komand popisovali své konání v době po převratu. Ve druhém filmu dává Oppenheimer prostor rodině jedné z obětí a absolvuje s očním optikem Adim strastiplnou cestu za odpuštěním. Adi se nechce spokojit s tím, že kdosi kdesi pokoutně prohlásí, že se „stala chyba“. Ví, že spravedlnosti se on ani jeho staří, chudí a nemocní rodiče nedočkají. Nejde mu ani o konfrontaci s vrahy, kteří žijí v mnohem lepších podmínkách než Adiho rodina. Ti, kteří ve jménu režimu vraždili, sice netrpí hmotnou nouzí, ale čas je k nim stejně spravedlivý jako k ostatním. Adi, vědom si skutečnosti, že čas se krátí, ale i faktu, že mysl starých lidí na jedné i druhé straně je zahalena rouškou milosrdného zapomnění, podniká cestu nejen proto, aby se mu dostalo omluvy, ale především proto, že on sám chce odpustit viníkům smrti svého bratra. Vzniklo tak nesmírně působivé drama o potřebě duchovního očištění, která je naprosto nezávislá na politice, zemi, světadílu i době.